Historie

Město Blšany

První zmínka o Blšanech je z roku 1238,  kdy je ves uváděna jako majetek valdsaského kláštera. V průběhu věků jsou Blšany v písemnostech uváděny např. jako Vlohen – 1238, Blssan, Blssano – 1357, Blssany – 1369, Blssany – 1623, Gütl Flöhen – 1688, Flöhau – 1720,  Stadt Flöhau – 1727, Blšany – 1854, od roku 1938 Flöhau a od roku 1945 opět Blšany. Někdy mezi lety 1238 a 1252 bylo na místě vsi založeno lokační městečko na křižovatce lokálních cest, a jak dokládá okružní ulice, bylo též opevněno. Brána směrem ke Stachovu je zakreslena ještě na plánu Blšan z roku 1727. Z majitelů je možno uvést (kromě již zmíněného valdsaského kláštera) k roku 1354 rod vladyků ze Rvenice, 1374–80 Jindřich, 1394 bratři Aleš a Bedřich, po roce 1407 Vlček z Minic, jehož potomci zde seděli po celé 15. století, 1541 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic (do roku 1572), 1572–1595 Bohuslav Havel z Lobkovic, 1595–97 manželka Alžběta, rozená z Kolovrat, od 1597 sestra Anna Marie Vchynská, rozená Krakovská z Kolovrat. Pak do 1623 manžel Alžběty, Jiří ze Vchynic, do 1648 Jiří Karel Strasoldo, od roku 1648 Sylvie Kateřina Černínová z Millesima, později markrabský rod bádenský, od 1688 Antonín Jan Bedřich Libštejnský z Kolovrat, po jeho smrti prodáno pro dluhy roku 1709 Heřmanu Jakubu Černínovi z Chudenic a později připojeno k panství Krásný Dvůr. Již roku 1354 stávala v Blšanech tvrz, snad na ostrově Blšanky a mlýnského náhonu. Po roce 1572 byla renesančně přestavována Bohuslavem Havlem z Lobkovic. Roku 1623 uvádí se však jako nedostavěná a zpustlá. Později zcela zanikla. Farní kostel doložen k roku 1354. Barokní kostel sv. Michaela Archanděla vystavěn v letech 1716–17, roku 1762 postavena nová věž, v roce 1825 kostel vyhořel a byl obnoven. Barokní fara je z roku 1734.


.

Liběšovice

První zmínka o obci, jejíž název je odvozen od jména Liběša, pochází z roku 1281, kdy zde sídlil šlechtic Smil. Roku 1325 prodal Liběšovice král Jan Lucemburský kapitule na Vyšehradě, která je vlastnila do roku 1420. Toho roku je zapsal Janův vnuk, král Zikmund, majitelům hradu Šprymberka nad Bílencem, roku 1436 je týž král zastavil Žatci a roku 1467 je vlastnil Jan Ilburk z Vřesovic. V roce 1563 byly v zástavné držbě Jaroslava Libštejnského z Kolovrat a o 12 let později je císař Maxmilián II. tomuto majiteli petrohradského panství prodal. Po třicetileté válce byla obec trvale připojena k Libořicím. Podle urbáře z roku 1662 zde hospodařilo 16 sedláků s vesměs německými jmény. Byla tu také krčma a masné krámy. V 18. století byl postaven vrchnostenský dvůr a od začátku 19. století se využíval nedaleký železitý pramen, kterým se léčily nervové choroby a krátkozrakost. Od konce minulého století zde firma Hardtmuth těžila hlínu. V roce 1921 zde žilo jen 7 % Čechů. O sedm let později tu byla otevřena česká mateřská škola a roku 1931 byl zástupce Čechů zvolen do obecního zastupitelstva. Nejvíce obyvatel měly Liběšovice roku 1930 – celkem 600. Liběšovice (Lischwitz) leží v nadmořské výšce 264 metrů. Součástí lounského okresu se Liběšovice staly v roce 1964, kdy zde byl národní výbor a pod obec patřila osada Siřem. V roce 1701 byla na kraji návsi postavena barokní kaple Nejsvětější Trojice, rozšířená roku 1736. Památkové ochrany dále požívá výklenková kaple a socha sv. Judy Tadeáše, udávaná též jako socha sv. Antonína Paduánského z roku 1868.

Soběchleby

Ve staré češtine znamenalo „Sobě chlebiti" buď pochlebovati si nebo samostatně hospodařit. Soběchleby byly původně královským majetkem. V roce 1312 ji král Jan Lucemburský spolu s Letovem, Siřemí a Liběšovicemi prodal vyšehradskému proboštství. Ve 14. století zde byl farní kostel – první farář je doložen k roku 1358. Tato stavba měla mít kruhový půdorys a stávala ve farní zahradě. Dnešní kostel svatého Jiří byl postaven v barokním slohu v roce 1726. V Soběchlebech nikdy nevzniklo panské sídlo, a tak patřily do třicetileté války k mnoha různým panstvím.  Soběchleby byly ve 14. století osídleny převážně Němci. V roce 1654 berní čísla uvádějí 18 osedlých a česká jsou jen dvě jména (Valentovi). Obyvatelé se tehdy živili prodejem dříví. V polovině 19. století zde byl ovčín a větrný mlýn. Tehdy se tu narodil generálmajor rakouské armády Jan von Sturm a badatel o antickém starověku prof. Karel Ertl. Ve druhé polovině 19. století obec prošla prudkým rozvojem chmelařství. V roce 1888 byl u Soběchleb objeven poklad – bronzové předměty dnes uložené v muzeu ve Vídni. Za první republiky skončila pro nedostatek dobytu zdejší cihelna, zato se udržely domácké dílny na výrobu hliněného nádobí. Na přelomu 19. a 20. století bylo v obci 94 domů, dvoutřídka, hospodářský dvůr, mlýn a hájovna. V roce 1921 žilo v obci 13 % Čechů, ti zde roku 1928 založili českou jednotřídní školu. Nejvíce obyvatel měla obec v r. 1890 – celkem 704 (tehdy samé Němce).

Siřem

Siřem je známa tím, že sem počátkem 20. let 20. století jezdil spolu se sestrou Otýlií na letní byt k rodině Hermanů pražský německý spisovatel židovského původu Franz Kafka (1883–1924). Psal tu svůj slavný román Zámek. Jaká škoda, že se z obecního archivu nezachovalo vůbec nic: z ohlašovacích knih by bylo možné určit data jeho pobytu přesně (přibližně od září 1917 do června 1918; s největší pravděpodobností pobýval v domě č. p. 35, zbořeném po válce).

V názvu obce se zachovalo vlastní jméno Siřem. Prvně je uváděna v roce 1237, kdy se podle ní psal vladyka Bohuslav se synem Nevlasem. Rod vladyků ze Siřemi zřejmě roku 1322 vymřel, protože roku 1325 ves král Jan Lucemburský prodal Vyšehradské kapitule. Ta zde nechala v polovině 14. století postavit farní kostel. Po husitských válkách Siřem postupně patřila k Petrohradu, Blšanům, Libořicím a Krásnému Dvoru. V 17. století fara zanikla. V roce 1654 zde žilo třináct hospodářů s vesměs německými jmény; čtyři z nich byly vdovy. Už v té době se tu pěstoval chmel. Cholera, která zde řádila v roce 1680, si vyžádala třináct obětí. V č. p. 30 býval malý vrchnostenský pivovar, jehož sklepy byly v č. p. 18. Do roku 1871 chodily siřemské děti do školy v Libořicích. Pak zde byla otevřena škola – prvním učitelem byl Josef Urban. V roce 1892 byl postaven nový most přes Zlatý potok.

Nejvíce obyvatel zde žilo roku 1900 – celkem 416. Toho roku byla obec součástí okresu a hejtmanství Podbořany. Přestože ve vsi byl nádherný kostel, docházel farář z Libořic. Pošťák pro změnu z Blšan. V obci bylo (převážně Němci) osídleno 62 domů. Češi, kteří zde v roce 1930 tvořili čtyřprocentní menšinu, zde přesto v roce 1925 otevřeli jednotřídku. Siřem (Zürau) leží sedm kilometrů východně od Podbořan v nadmořské výšce průměrně 277 metrů (práh kostela 287 metrů). Siřem je součástí lounského okresu od července 1960, kdy do něj byla včleněna s tehdy zanikajícím okresem Podbořany. V té době měla Siřem místní národní výbor v Liběšovicích. Při násilném slučování obcí v lednu 1981 se Siřem stala jednou ze sedmi místních částí Blšan a tak je tomu dodnes.

Starý gotický kostel byl v roce 1747 stržen a na jeho místě za tři roky nákladem 12 000 zlatých postaven nový, zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie. Památkové ochraně podléhá celý areál kostela (ohradní zeď, brána, dva andělé před kostelem a márnice). Ve stejné době byla na návsi postavena na mohutném zděném soklu socha sv. Rocha, ochránce proti moru. V 19. století byl kostel čtyřikrát opravován, před rokem 1989 se měl zbořit. Památkově chráněná je usedlost č. p. 7 v jižní části návsi z druhé poloviny 19. století se sušárnou, chlévem a stodolou. Dominantou Siřemi i širokého okolí je mohutná barokní kontribuční sýpka, snad možná předloha pro Kafkův "Zámek". Sýpka leží na svahu Králičího vrchu (původní německý název Butterberg, 360 metrů), kde se vyskytují chráněné druhy rostlin.

Malá Černoc

Obec byla Malou Černocí nazývána již od starodávna. Černoc je odvozeno od staročeského osobního jména Črnota (Čerň). Zdá se, že Velká Černoc byla současně s Malou týmž Črnotou založena. Z toho vznikla Črnoc, později Černoc.

Malá Černoc patří k významným kulturním pravěkým střediskům v našem kraji.  Důkazem jsou zde archeologické nálezy, které jsou dokladem trvalého osídlení od mladší doby kamenné až do příchodu Slovanů. Nejvíce je zastoupena mladší doba kamenná a únětická kultura. Bylo zde nalezeno množství nádob zdobených i nezdobených a také četné hroby se skrčenci. Většina nálezů je k nahlédnutí v Žateckém muzeu.

Ve 14. století bývala Malá Černoc samostatným statkem s tvrzí. V roce 1901 byla zmíněna v německé knize „Der politische Bezirk Podersam", kde se uvádí, že v roce 1834 tvrz byla poznat už jen podle ruin. Ves a tvrz v roce 1392 vlastnili Fremut von Czernuc z Krásného Dvora a po něm syn Drslaw. V 15. a 16. století patřila Malá Černoc k hradu Petrohradu. Roku 1604 ji koupil od Jindřicha Beřkovského ze Šebířova Jáchym Hora z Ocelovic. Hora byl pro účast na stavovském povstání po bitvě na Bílé Hoře odsouzen ke ztrátě jmění a Malá Černoc byla prodána 5. června 1629 Heřmanu Černínu z Chudenic. Obec byla připojena k petrohradskému panství, kde zůstala až do druhé poloviny 20. století.

Historicky nejvýznamnější stavbou obce je kaple svatého Antonína Paduánského. Pozdně barokní kaple byla postavena v roce 1790 na místě původní dřevěné zvonice, jako vzpomínka na katastrofální počasí, které 13. června roku 1789 zničilo celou úrodu. Od té doby 13. června se zde vždy konaly slavnosti a následující neděle se slavila jako „polní den".

Další významnou stavbou v Malé Černoci je školní dům. Školu děti navštěvovaly do roku 1872 ve Velké Černoci. Ve školním roce 1872/73 byla v Malé Černoci zřízena oficiální škola a roku 1877 rozšířena o druhou třídu. Lektoři byli na počátku ubytováni v pronajatém pokoji. V roce 1901 byl postaven nový školní dům, kam se přemístily obě třídy. Slavnostní otevření se konalo 23. června 1901.

Vyhledávání


Nové internetové stránky

Právě pro vás spouštíme nové internetové stránky města Blšany.

Výběr z galerie

MŠ Blšany 2014 přejít do galerie

Blšany na mapě

Mapa zobrazit mapu